Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

O NÁS V MÉDIÍCH

Ukrajina může Čechům připomenout, co je důležité

Právo | 4. 10. 2017 | Rubrika: Ze zahraničí

Atmosféra živelných změn na Ukrajině připomíná v mnohém 90. léta v Česku, řekla Právu ředitelka Českého centra Kyjev Lucie Řehoříková. A dodává, že v porovnání s tamními vážnými problémy vypadají spory v tuzemsku často malicherně.

Od podzimu roku 2014, kdy jste na Ukrajině začala působit, se v zemi udála řada věcí. Jak se podle vás za tu dobu změnila nálada v tamní společnosti?
Obecně mám pocit, že teď panuje trochu únava z toho, že změny jdou pomalu. I do Evropy chtěli lidé rychleji, ale to chce ještě svůj čas. Ukrajina je ve své současné podobě velmi mladá a musí si ještě projít různými fázemi, podobně jako dříve jiné země.

Změnila ukrajinská zkušenost i vás?
Snad v tom, že méně soudím a více naslouchám, méně se snažím věci prosazovat silou. Ukrajina nám také v mnohém nastavuje zrcadlo, například pokud jde o 90. léta u nás. Může nám připomenout, jak důležité jsou ty hodnoty, které my dnes už bereme jako samozřejmost. Řada Ukrajinců zemřela, aby jejich země mohla být tam, kde jsme dnes my.

Vy opravdu myslíte, že dnešní situace Ukrajiny je srovnatelná s děním v 90. letech u nás?
Stoprocentně jistě ne, ale v něčem určitě. Ze zhruba čtyř set Čechů, s nimiž jsem měla možnost na Ukrajině mluvit, jich možná víc než polovina zcela spontánně tohle přirovnání použila. Jsou tu samozřejmě odlišnosti. Například přebujelý oligarchismus rozežírající ve všech aspektech zemi jako rakovina, u nás do takových obřích rozměrů nenabobtnal. Lustrace, privatizace, reformy školství i soudnictví jsou na Ukrajině pořád velmi citlivé věci. Korupce je tu nesmírná a nedaří se s ní skoncovat ani těm, kdo se o to opravdu snaží. Psychologicky asi opravdu platí, že pokud je země dlouho v okovech, trvá jí stejně dlouho, než se z toho zase dostane. V případě Ukrajinců to jsou staletí ponižování a útlaku. Lidé to stále mají v hlavách, ta frustrace je znát. Myslím si ale, že se ten proces moc urychlit nedá.

Jak těžké je zaujmout na Ukrajině s českým kulturním programem, když tamní lidé často musejí řešit mnohem naléhavější každodenní problémy?
Máme tu velké privilegium, Češi jsou vnímáni velmi pozitivně. Jsme bráni jako součást zaslíbeného Západu, možná trochu jako Němci, ale přitom stále také Slované. Chápou nás jako ty, kteří pomáhají, ale zároveň nemají „imperiální ambice“. Ukrajinci se každopádně o nás zajímají daleko víc, než je tomu naopak. Je to vidět i na kurzech češtiny, které nabízíme už na osmi místech a je o ně mimořádně velký zájem.

Kolik Ukrajinců se u vás učí česky?
Loni něco kolem tisícovky studentů. Do tohoto počtu je ale zahrnut i běloruský Minsk, kde kurzy provozujeme též. Bavíme-li se jen o Ukrajině, dostaneme se asi k devíti stovkám. Zájem přitom stále vzrůstá. Teď potřebujeme zejména dobré učitele. Češtinu u nás většinou učí rodilí mluvčí v rámci stáží, které nabízíme, ale spolupracujeme i s ukrajinskými bohemisty, těch by ale bylo potřeba daleko víc.

Co vaše další akce? Daří se vám oslovit i širší veřejnost, nebo je spíše pořádáte pro užší okruh zapálených bohemistů?
Napojujeme se často na velké události, které už mají na Ukrajině vybudovanou tradici. Český prvek je tam pak vidět mnohem více. Hodně úspěšné jsou z tohoto pohledu například knižní veletrhy, které mají statisícovou návštěvnost. Dvě hlavní akce jsou Knižní arzenál v Kyjevě a Knižní fórum ve Lvově. Tam jsme letos měli čs. expozici zaměřenou na společné sté výročí v příštím roce.

České centrum působí po celém území Ukrajiny. Sbližuje se podle vás východ a západ Ukrajiny, nebo jsou rozdíly stále patrnější?
Země jako celek stále svoji identitu hledá. Východní část Ukrajiny, která je z osmdesáti procent ruskojazyčná, má samozřejmě blíž k ruskému vlivu. Bavíme se o obrovském území, ze Lvova do Charkova například je to přes tisíc kilometrů. Myslím ale, že po událostech na Majdanu se země pomalu sceluje.

Metody, kterými vláda ukrajinskou národní identitu prosazuje, jsou ale často terčem kritiky. Nepřipomíná to trochu časy násilné rusifikace Ukrajiny, jenže v opačném gardu?
Je to velmi citlivá záležitost. Pro někoho, kdo vyrostl v ruskojazyčné rodině a vystudoval v ruštině, vypadá samozřejmě nesmyslně, když se jej někdo najednou snaží „ukrajinizovat“. Vidím ty případy kolem sebe a jednoznačnou odpověď na to nemám. Nemyslím, že je možné někoho násilně nutit, ale to jsou ty dětské nemoci a historická traumata. Ukrajina měla svůj jazyk, který se staletí nemohl přirozeně vyvíjet. To je aspekt, který bychom měli také zohledňovat. Ani oficiální instituce přitom nejsou v otázce jazyka úplně důsledné. Například moje pětiletá dcera chodí do ukrajinské školky, kde s ní nemluví čistě ukrajinsky, ale směsicí ruštiny a ukrajinštiny – takzvaným suržikem. Mladí se ale nyní hodně snaží mluvit čistě ukrajinsky. Myslím, že je to hodně spojené s láskou k zemi. Lidé by měli znát její úřední jazyk. Na Ukrajině je to ale bohužel často tak, že vlivní lidé tu zemi moc rádi nemají. Využívají ji spíše jako svou firmu nebo šedou zónu, ale svůj život přitom tráví někde jinde a i děti posílají do zahraničí.

Nakousla jste problém korupce. Narazila jste na ni i vy?
Ano, ta samozřejmost uplácení je všudypřítomná. Od akademické půdy až po obchody. Myslím, že je důležité, aby každý člověk začal nejdřív sám u sebe a řekl, že se na tom nechce podílet. Pak se může změnit hodně. Jsem ráda, že se nám podařilo v rámci Českého centra knižně vydat v ukrajinštině Havlovu esej Moc bezmocných, kde se o tomto problému hovoří. Ale ani u nás se korupci nepodařilo ještě vymýtit, to je běh na dlouhou trať.

 

Ukrajina může Čechům připomenout, co je důležité

 

---

Právo | 4.10. 2017 | Rubrika: Ze zahraničí | Strana: 15 | Autor: Martin Dohnal


Naši partneři

DOPORUČUJEME:


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





PARTNEŘI: