Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Kateřina Šedá: Žádné jedno zahraničí neexistuje

Inspiruje ji lenost, uzavřenost a skepse. Sociální architektka, profesní označení, kterému se líšeňská rodačka Kateřina Šedá nebrání. Tvorbu Kateřiny Šedé je prakticky nemožné jednoduše zaškatulkovat. Vzdělání má výtvarné. Vystudovala Střední školu uměleckých řemesel v Brně a absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze. Avšak její práce se vymykají klasickému chápání výtvarného umění. Prostupuje napříč různými profesními obory – sociologie, architektura, literatura… Do povědomí společnosti se zapsala díky pracím, do nichž zapojuje desítky či stovky osob, které často nemají s uměním nic společného. Její projekty jsou typické tím, že jsou dlouhodobé a odehrávají se ve zcela neuměleckém prostředí. Kateřina Šedá se ve svých projektech snaží vytrhnout zúčastněné ze zažitých stereotypů nebo myšlenkové izolace. Za svou práci získala řadu ocenění – Cenu Jindřicha Chalupeckého, Magnesii Literu v kategorii publicistika, Essl Award (Rakousko), Fluxus Award (Německo), Contemporary Art Society Award (Velká Británie), TAKU Production Prize (Finsko) a mnoho dalších. Vystavovala po celém světě, mimo jiné na documentě 12 v Kasselu, Manifestě 7 v Bolzanu a Benátském Bienále. Jako první Češka měla samostatnou výstavu v galerii Tate Modern v Londýně.

Přes četné úspěchy na poli výtvarného umění se označení umělkyně bráníte.

Ne, že bych se mu úplně bránila, ale připadá mi, že nedokáže vyjádřit to široké pole věcí, kterými se zabývám. Nedokáže úplně vystihnout to, co dělám a současně mě dává do určité škatule, které dost lidí nerozumí. Při mé práci to pak vytváří nějakou bariéru mezi lidmi, s kterými pracuji v terénu. Takže je to i taková sebeobrana, a i v rámci toho, aby se mi s těmi lidmi lépe pracovalo. Když se mě zeptají, co dělám, tak jim spíš popisuji své akce, než že bych jim řekla, že jsem umělec nebo „artist“ a tím to jako skončilo. Často se mi stává, že se mě pak později na to ani nezeptají. Většinou se mě ptají novináři, jak bych se nazvala a jak bych nazvala svojí práci a jak to vysvětluji lidem, ale paradoxně lidi se mě na to nikdy neptají. To je takový zvláštní rozpor mezi novináři a normálními lidmi, že novináři a odborníci si často myslí, že největší úskalí práce v terénu je, že se lidé nevyznají v tom, co to vlastně dělám. Lidi ale vůbec neřeší mojí pozici, oni řeší, jestli jsem důvěryhodná osoba, jestli se na mě můžou spolehnout, jestli to, co slíbím, tak splním a jestli ta věc, kterou po nich chci, dává význam. Já to vlastně neřeším, a pokud, tak jen právě proto, že se mě na to ptají odborníci.

Procestoval jste již celý svět, našla jste nějaký zásadní rozdíl mezi galeriemi a muzei v České republice a v zahraničí?

Myslím si, že je trošku problém, a tuhle otázku mi položilo už více lidí, že žádné jedno zahraničí neexistuje. Instituce se liší, liší se lidi, kteří v nich jsou, stejně tak jak v České republice, tak v zahraničí. V České republice jsem pracovala s úplně skvělými lidmi, ale i hroznými. Stejně tak jako venku. Myslím si, že je to spíše o konkrétních jednotlivcích. Jsou instituce, které nemají moc peněz, ale lidi, kteří tam pracují jsou tak nadšení, že za málo peněz uděláš spoustu věcí. A to se děje v České republice i v zahraničí. Takže samozřejmě bych mohla říct, že v Německu je super, jak všechno funguje a lidi se snaží prosadit, že autor dostane honorář za výstavu, což se v České republice neděje. Nebo bych mohla uvést jiné příklady, ale bylo by to nespravedlivé a nefér to takhle zobecnit na Českou republiku a zahraničí. I v České republice jsou skvělí kurátoři, které jsem zažila, kteří se snaží na malý ploše a za málo peněz udělat dobrý věci. A samozřejmě se pracuje jinak, když máš takový rozpočet jako ve Finsku a když máš třetinový.

Pamatujete si vůbec na svojí první cestu do zámoří nebo zahraničí?

Na škole jsem byla jedním z mála studentů, kteří nejenže nepřestoupili do žádného ateliéru, ale ani nevyjeli na žádnou zahraniční stáž. Takže jsem měla první výjezd, když mě pozvala jedna začínající kurátorka, tehdy dokonce možná ještě studentka, na výstavu do New Yorku, kde chtěla vystavit můj projekt Nic tam není (občané moravské obce Ponětovice měli stejný režim dne). Bylo to kolem roku 2005 a ona tehdy sama oslovila České centrum, mě to tehdy vůbec ještě nenapadlo, že bych někdy mohla takhle někam odjet. A oslovila České centrum, jestli by jí nepomohli, že by tu cestu mohli ve spolupráci s ní zaplatit. Byla jsem tam sice strašně krátkou dobu, asi tři dny, ale byla jsem z toho úplně fascinovaná. Bylo to prostě neuvěřitelný. Znovu jsem se tam dostala nedlouho na to, protože jsem dostala Chalupeckého cenu (*výhra Ceny Jindřicha Chalupeckého byla spojena s pobytem v ČC New York), takže já bych se tam dostala asi stejně, ale pamatuji si ty tři dny dneska víc než ten měsíc a půl, který jsem tam poté strávila.

Cenu Jindřicha Chalupeckého jste získala za několikaletý projekt „Je to jedno“ s Vaší babičkou Janou Šedou, který byl jedním z mnoha realizovaných s Vaší rodinou. Jaký je rozdíl mezi prací s naprosto cizími lidmi a s rodinnými příslušníky?

No s rodinou je to horší. (smích). S rodinou je to těžší z toho důvodu, že před nimi skutečně člověk musí obhájit, že to má nějakou cenu. Cizí do toho jdou často třeba i ze zvědavosti, ale ta rodina už žádnou zvědavost moc nemá. Mně to přišlo vždycky dost těžké, možná i protože jsem vždycky u rodiny pracovala s konkrétním problémem, který nebyl úplně jednoduchý, pro ně to bylo složité. Například u Šedé komise se rodina styděla jít mezi intelektuály. (Několik členů rodiny Kateřiny Šedé, kteří nemají výtvarné vzdělání, ani se tomuto oboru nikdy nevěnovali, po dobu dvou dnů hodnotili diplomové práce studentů „nových oborů“ na Akademii výtvarných umění v Praze.) Kdežto, když je člověk mezi cizími tak má pocit, že nemá co ztratit, nebo když tak zdrhne. Myslím to ve smyslu, že za rok odjede a nikdo nic neřeší, kdyžto před rodinou mi to vždycky připadalo hrozně důležitý to nějak obhájit, protože jsem měla pocit, že se jinak nikdy ničeho už nezúčastní nebo nic neudělají. Čímž samozřejmě neříkám, že pracovat s cizími je jednoduchý. to určitě ne. Já jsem to před pár dny řešila ve Švýcarsku, když jsem byla s jednou paní, která seděla v komisi soutěže, které jsem se zúčastnila. Potom jsme šli na večeři a ona se mě ptala, kde beru tu energii, když lidi jsou často tak negativní. Jak v tom dokážu pokračovat, jestli jsem tak splachovací. Mně nepřipadá, že bych byla tak apatická. Na druhou stranu to dělám už dlouho a mám dost zkušeností s tím, že ta negace se přetaví v něco pozitivního. Takže čím déle to dělám, tím více se moje hranice posouvají. Dokonce si troufnu říct, že teprve tím, že jsem starší, tak dokážu to, že se lidi v Českém Krumlově naštvou, vzít jako pozitivum, že to je součást projektu, že to je vlastně dobrý, že se naštvali a byli proti mně a šli něco udělat, protože to je ten výsledek. (V Českém Krumlově založila Kateřina Šedá firmu UNES-CO, která se snažila zvrátit jeden z jevů, s nimiž se potýkají města zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO – z měst se stávají kulisy a mizí z nich normální život.) Myslím si, že před deseti lety bych z toho byla úplně zničená. Ne, že bych se složila, ale rozhodně bych to nedokázala vyhodnotit, tak, že je to vlastně dobrý. Myslela bych, že se mi to vůbec nepovedlo, že to je tragédie a tím, že jsem starší, tak jsme v mnoha věcech dost trpělivá a řeknu si dobře, za rok to bude úplně jinak a ono to za rok taky jinak je. Mám pocit, že lidi filtrují svoje problémy a svoje frustrace, až za tím může být nejenom nějaký zájem ale třeba i nadšení. K tomu se musím nějak prokousat. U někoho to jde u někoho to nejde. Ale rozhodně nedává smysl se odradit hned tou první negací.

Víte, že od Vaší první spolupráce s Českými centry uběhlo již 14 let? Od té doby s Vámi spolupracovala velká většina Českých center po celém světě. Jakou roli pro Vás hrají centra v zahraničí?

No většinou na začátku hrají důležitou roli pro zahraniční instituce, které mě pozvou. Mě zpravidla Česká centra přímo nezvou, pozve mě tamní instituce a ta pak požádá o spolupráci České centrum v dané zemi. Ale je pravda, že ty centra se strašně moc liší, podle toho, kdo tam zrovna je ředitelem, a to je alfa a omega každého centra. Takže jsem zažila skvělý Český centra, ať na Ukrajině, kde působila Lucie Řehoříková, nebo teď v Bulharsku, kde mi hodně pomohla současná ředitelka Dagmar Ostřanská, bez její pomoci bych snad projekt ani nedokázala udělat. Velmi rychle sehnala lidi, který bych do toho projektu zapojila. V Rakousku mi také skvěle pomohli i s realizací projektu. Já často potřebuji spíš lidské zdroje než nějakou hmotnou pomoc a z toho důvodu je České centrum dobrý, protože mi lidské zdroje buď přímo poskytne nebo zprostředkuje. Vlastně nevím, na koho jiného bych se obrátila v těch místech. Tak to si myslím, že funguje skvěle.

Bylo to i na začátku kariéry?

Mně přišlo, že vždycky. Například v Paříži, když jsem dělala projekt pro Laboratories, tak jsme já sama oslovila České centrum, jestli nemá překladatele, protože se francouzsky nedomluvím. Často přišel i sám ředitel a tlumočil mi. Určitě jsem nezažila žádný Český centrum, který by mě poslalo do háje. Já jsem ale nikdy neměla přemrštěné nároky a vlastně to bylo vždy i ve spolupráci s tou institucí, která mě pozvala. Já jsme nikdy nikam nevyjela bez nějaké instituce v zádech. Nikdy jsme na vlastní triko nepožádala Český centrum o sponzoring mojí soukromé umělecké akce. To jsem nikdy neudělala.

Děláme rozhovor v prosinci roce 2020, během koronavirové pandemie, kdy je celý svět částečně v lock-downu a občas i mimo něj. Přišlo by mi zvláštní se Vás nezeptat, jestli jsou Vaše práce dnes vůbec realizovatelné a jak se projevila současná pandemická situace ve Vaší tvorbě?

Já si narozdíl od jiných autorů nemůžu stěžovat na málo práce. Já jsem tu situaci měla problematickou dvěma způsoby. Jeden byl ten, že se ta moje činnost stala nebezpečnou. Takže lidi měli tendence moje věci posunovat, přesunovat nebo chtěli, abych je dělala online. Což moje věci moc online dělat nejdou. Já většinou přemlouvám lidi k tomu, aby zvedli zadky od počítače a šli ven, a teďka jsem to měla udělat opačně, měla jsem je přimět, aby si sedli k počítači a dělali jsme to online, což mi teda moc nešlo… A tak jsme se spíše snažili věci přeložit, než je dělat online. Poté se na mě sesypalo strašně moc lidí, kteří si mysleli, že mám zázračný klíč, jak řešit situaci v domově seniorů, nebo v místech, kde jsou lidé osamělý. Že vymyslím určitě něco zajímavého pro děti, které jsou doma v karanténě nebo v distanční výuce. To období je frustrující, ale mně vlastně tento rok zvedl sebevědomí, že ta moje práce není zbytečná. Já neříkám, že umění je zbytečný, to určitě ne. Někteří lidé měli pocit, že jsou úplně ztracení, že musí jít k pásu, že kultura je úplně na okraji. Já jsem ten pocit vůbec neměla. Já jsem najednou měla pocit, že mě lidi potřebují. Já si přišla v určitý moment jak zdravotník, tím se nechci srovnávat, ale lidi měli pocit, že něco vymyslím, že jim pomůžu. Najednou to osamění, kterým se zabývám ve všech těch dílech, se stalo světovým problémem. Najednou to získalo ještě na větší aktuálnosti, což ale neříkám, že se mi to podařilo vyřešit. Tento rok jsem měla pět rozdělaných projektů různě po světě, které jsem potřebovala řešit, dodneška je řeším. Nemohla jsem odjet do Číny, Bulharsko děláme v polovičním režimu. Některý věci se zastavili, třeba v Rakousku v domě seniorů. Já dlouho řešila, jestli dělat nebo nedělat projekty, jakým způsobem je překlopit. Takže určitě to nebylo tak, že jsem měla krásný rok, během kterého jsme přemýšlela a ještě realizovala projekty spojené s pandemií. Ale přesto mi to přišlo hrozně zajímavý téma a podle mě další pandemie přijdou, takže si myslím, že tato doba vygenerovala mnoho témat, na které by měli výtvarníci reagovat. I to osamění starých lidí, jak bloumají po obchodech. Myslím si, že je to velké téma, kterým by se měli zajímat lidé na uměleckých školách, klauzurách, diplomkách a bakalářkách. Myslím si, že tento rok přinesl spoustu zajímavých témat, které předtím nebyly moc vidět. Já jsem na ně upozorňovala a cítila jsme se v tom osamělá a najednou mi přišlo, že ta moje práce je strašně aktuální, ještě víc než před tím. Nevím teda, jestli to tak přišlo někomu jinému. Já měla pocit, že to všichni nějakým způsobem potřebují. A najednou v jeden moment všichni vidíme, o čem je ta babička a o čem jsou ty ploty. (Projekty Je to jedno a Furt dokola) Najednou to tu stojí v té nejvíc krystalické podobě. Takže je to takový složitý rok. V něčem stojím na místě a musím ty práce posunovat pomalu a v něčem je tento rok hrozně progresivní, v rámci toho, jakým způsobem ty věci můžou fungovat, jakým způsobem bych na nich chtěla pracovat v budoucnu. Mně to vlastně pomohlo, když se zavřeli muzea a galerie. Sama pro sebe jsem řekla, že je vlastně nepotřebuji, to neříkám, že bych si to dříve neuvědomila, ale jak lidi naříkali, že nemají kde vystavovat. Mě to vůbec nenapadlo, že bych neměla kde vystavovat. Tak si vystavím na ulici nebo v domově seniorů. Vůbec mě nenapadlo, že bych tohle řešila, takže mi to v něčem přišlo osvěžující. Něčím, nevím, jestli to dobře popisuji.

Nesmíme ale opomenout to, že rozdílně dnešní situace vnímají umělci jako jste vy, kteří jsou renomovaní a májí za sebou mnoho výstav a umění je dokáže živit, a umělci na začátku kariéry.

Tato doba je hrozně problematická i pro mě, protože všechno je nejistý i ty honoráře, ta doba je těžká. To nezpochybňuji, jen jsem si uvědomila, že nejsem klasický typ autora. U herců, když je lock-down, tak musí na kasu v obchodě. Uvědomila jsem si, že spousta lidí chápe, že nejsem standartní výtvarník. Najednou jim přišlo důležitý to, co dělám. Kontaktovalo mě mnoho základních škol, že chtějí, abych vyprávěla o mých pracích žákům na distanční výuce, protože zrovna teď budou všichni vědět o čem mluvím. Samozřejmě, že jinak se k tomuhle vyjadřuje etablovaný autor a jinak začínající, tak to určitě je.

 

Rozhovor s Kateřinou Šedou pro Česká centra vedla Anežka Jabůrková.