Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

NOVINKY

Daria Kashcheeva: Díky češtině jsem našla nový směr

Filmařka z Tadžikistánu Daria Kashcheeva nikdy nechodila na kurzy kreslení, ani se neučila, jak pracovat s loutkami. A přesto se dostala na FAMU a v polovině října vyhrála studentského Oscara. Její film Dcera zaujal diváky po celém světě, protože velmi dobře ukazuje pohled dítěte na svět dospělých. Rozhovor připravila Judita Matyášová.

Měla jste v Moskvě dobrou práci a přesto jste s manželem odjeli do Prahy. Co vás sem zavedlo?

Přestal nám vyhovovat hektický životní styl, který tam je naprosto normální. Pracovali jsme od rána do večera v divadle, klidně i o víkendech. Zvažovali jsme, že se přestěhujeme někam jinam. Před osmi lety nás hodně zaujala prezentace FAMU v Moskvě. Moc se nám líbily nejen filmy, ale také to, co studenti této školy říkali o studiu. Fascinovalo mě, že animátor může v jednom malém studiu vykouzlit svůj vlastní svět.

 

Jenže na FAMU jste asi potřebovala češtinu…

Na téhle škole se dá studovat anglicky, ale musíte platit školné. Pokud se naučíte česky, tak máte studium zdarma. Začali jsme s manželem chodit na kurzy češtiny do Českého centra, které je hned za rohem od našeho moskevského bytu. Nejvíc jsme se zabývali gramatikou, pravidly čtení a výslovností. Rozhodně to nebylo jen o výuce jazyka, ale učitelé nám vyprávěli také o české kultuře, o vašich zvycích a trošku se nám snažili vysvětlit český humor.

 

A je pro vás pochopitelný?

Upřímně řečeno ještě pořád moc nerozumím dvojsmyslům a ten váš černý humor se mi zdá až moc drsný. Hodně mi ale pomohlo, že jsem se dívala na české filmy, nejen kvůli tomu, abych pochopila, jak filmaři pracují, ale také kvůli situacím z každodenního života. Mám moc ráda filmy Věry Chytilové, třeba Sedmikrásky nebo Ovoce stromů rajských jíme. Hodně se mi líbil film Hoří, má panenko.

 

Od prvního nápadu k přijímacím zkouškám bylo ještě daleko. Co vše po vás na vysněné škole chtěli?

V zadání na přijímačky psali, že máme poslat 15 kreseb, ukázky animace, rozbor animovaného filmu a námět na animovaný film. Jenže já jsem nikdy nekreslila ani jsem nestudovala animaci. Hledala jsem si na internetu různé návody, jak se všechno tohle narychlo naučit. Doma jsem si udělala improvizované studio, šoupala jsem banánem a mandarinkou a zkoušela je rozpohybovat. Napoprvé zkoušky nevyšly, prý se mám doučit výtvarné techniky a přihlásit se ještě jednou.

 

Napoprvé už se zadařilo a jedním z vašich filmů byl animovaný snímek o cizincích v Praze. Vycházela jste z vašich zkušeností?

Byly to rozhovory s mými kamarády a většina měla podobné zážitky jako já. Nejdřív velké nadšení z Prahy, pak rozčarování, když řešíte praktické záležitosti a narážíte na nejrůznější problémy. Snažila jsem se mluvit co nejvíc česky, ale té vaší pražštině, kdy říkáte „ségra“ nebo „kámoši“ jsem nerozuměla. Podobně to měl manžel, který se dostal na FAMU o rok dřív než já a mohl mluvit s českými spolužáky. Nikdo ale neřešil, že asi všemu nerozumí. Já jsem na tom byla ještě hůř. Trápilo mě, že FAMU nevyšla a pochybovala jsem, o tom, že celé to stěhování do Prahy byl dobrý nápad.

 

Z nevýhody jste udělala výhodu. Našla jste tu inspiraci?

Právě to hledání příběhu mi dávalo nejvíc zabrat. Námět mého filmu Dcera jsem napsala původně na přijímací zkoušky, až později tady v Praze jsem se k němu vrátila. Začala jsem se zajímat o psychologii, hlavně o knížky, kde se píše o tom, jak nás zážitky z dětství ovlivní na celý život. Při psaní se mi vracely vzpomínky a pak už to šlo samo. Námět jsem napsala za tři dny.

 

Předpokládám, že diváky zajímá, zda je film opravdu o vašem vztahu s otcem?

Asi je logické, že v něm hledají paralely s mým životem, ale já ho beru hlavně jako metaforu o vztazích v rodině. Stačí jedno nedorozumění, které jako dítěte zažijete a křivda ve vás zůstává a vzájemně se s rodiči odcizujete. Chtěla jsem ukázat, že i když se vám zdá, že tu křivdu nelze napravit, tak existuje šance na usmíření. Dělala jsem na filmu dva roky a během té doby se mi mockrát vybavily situace z dětství. Něco jsem říkala rodičům a oni mi tehdy nerozuměli. Došlo mi, že možná jen nepochopili, co jim sděluji, ale to neznamená, že mě nemají rádi.

 

A pochopili rodiče ten vzkaz, který jste zakomponovala do filmu?

My jsme se o pocitech nikdy moc nebavili, o to víc mě zajímalo, jak budou naši reagovat na můj film. Oni sice trošku tušili, o čem to je, ale poprvé jsme jim ho promítli vloni na Silvestra. Byli jsme s manželem, který mi s filmem hodně pomáhal jako dramaturg a střihač, hodně nervózní, co tomu naši řeknou. Když jsme film pustili, tak bylo znát, že to táta hodně prožívá a po skončení odešel z místnosti, aby se nějak uklidnil. Pak se vrátil a řekl, že se mu moc líbilo, jak se ve filmu dcera smíří s otcem. Táta byl velmi dojatý a druhý den všem příbuzným vyprávěl, co viděl a říkal, že občas je zkrátka potřeba odpustit svým blízkým.

 

Jak se vlastně Dcera dostala až k oscarové soutěži?

To hlavně díky FAMU, protože každý rok může naše škola přihlásit jeden animovaný film na studentské Oscary. Koncem srpna už bylo na webu, že můj film postupuje do finále a že v září se zhruba kolem 13. bude vyhlašovat vítěz. Na začátku září jsem jela na festival animovaného filmu do Švýcarska a po návratu už zbývaly jen dva dny do státnic. Měla jsem ještě šest nezpracovaných otázek a nervy na pochodu. Najednou mi volali ze školy, že organizátoři Oscarů chtěli moje číslo. Od té chvíle jsme seděli s manželem a hypnotizovali mobil. Když konečně zazvonil, tak mi nějaký pán říkal spoustu informací, ale já mu moc nerozuměla. Moje angličtina není tak dobrá, takže jsem pochopila jen to, že se mě ptá, jestli bych přijela do Los Angeles, ale pořád nebylo jasné, co přesně chce. Až konečně řekl: „Vy jste vítězka, dostanete Oscara!“

 

Tím ale drama nekončilo...

Celou noc jsem obvolávala rodinu a kamarády, byli jsme z toho neskutečně nadšení, jenže pořád přede mnou byly ty státnice. Nakonec jsem spala jen dvě hodiny a v šest jsem se vzbudila a říkám si: „Ježišmarjá, já mám Oscara!“ Ve škole už to všichni věděli, tak mi gratulovali a státnice proběhly v klidu. Všechno jsem naštěstí zvládla a teď už jsem na magisterském studiu.

 

Váš film už jste představila na festivalech po celém světě. Co diváky nejvíc fascinuje?

Hodně se ptají na ruční kameru, protože ta se většinou používá v dokumentech nebo v hraných filmech. Kameraman není omezený stativem a je v pohybu, a tím se může postavě hodně přiblížit. V animovaných loutkových filmech je to vůbec poprvé, kdy se ruční kamera použila. Nevím proč to nikoho nenapadlo dřív? Je to sice technicky náročné, ale rozhodně to není nemožné. Ještě jsem použila jednu neobvyklou techniku ve tváři loutek. Většinou mají vyboulené oči, kterými pohybují, já jsem ale nakreslila oči přímo na hlavu loutky, to mi připadá mnohem realističtější. Snažila jsem se, aby otec i dcera opravdu přemýšleli a žili. Nedělají žádná velká gesta, ale i tak si myslím, že je znát, co zrovna prožívají.

 

Máte za sebou mnoho měsíců práce na filmu, státnice jsou úspěšně za vámi, takže teď vás čeká trochu volna?

To jsem si původně taky myslela, ale všechno se naopak zrychlilo. V únoru jsem dokončila film Dcera, a za měsíc mi volal můj koproducent Martin Vandas, jestli už mám námět na další film. Během jednoho měsíce jsem napsala nový příběh a už na něm začínám pracovat. Teď mě čeká série projekcí na festivalech a doufám, že se s Dcerou vrátím i do Moskvy. Tamní České centrum totiž příští rok spoluorganizuje Festival Animace a budu moc ráda, když tam film promítneme.

 

Před pěti lety jste se rozhodla, že úplně změníte svůj životní směr. Vyplatilo se a dnes máte Oscara. Co víc si přát?

Když jsme se sem přestěhovali, tak to byla jedna velká nejistota. Pořád dokola jsem řešila, jestli mě vezmou na školu, jestli se tady v Praze uchytím. Teď už jsem si jistá, že ten risk za to stál a vím, že jsem tady správně.

 



foto: Daria Kashcheeva, Savva Dolomanov

 

foto: Tomáš Nosil

Daria Kashcheeva *1986

Pochází z Tadžikistánu. V Moskvě pracovala jako zvukařka v divadle MCHAT a Satirikon. V roce 2014 se s manželem přestěhovala do Prahy. Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU, kde nyní pokračuje v magisterském studiu. Za animovaný film Dcera získala hlavní Křišťálovou cenu na festivalu Annecy ve Francii a studentského Oscara, kterého si převzala letos v říjnu.


 


DOPORUČUJEME:


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 



PARTNEŘI: